(www.ods.cz) Současná vláda prosazuje v evropské zemědělské politice stále větší národní flexibilitu a další prostor pro národní a fiskální podporu. Dostává se tím do výrazného kontrastu s pozicí Babišovy vlády z roku 2018, která výslovně varovala před renacionalizací Společné zemědělské politiky a požadovala limity národních subvencí, aby nevznikala nekalá soutěž mezi členskými státy. Upozorňuje na to stínový ministr zemědělství a místopředseda sněmovního zemědělského výboru Petr Bendl.

„V roce 2018 Babišova vláda správně varovala, že evropské zemědělství nesmí být soutěží státních pokladen. Dnes její ministr zemědělství prosazuje stále větší národní flexibilitu, další fiskální nástroje a vláda sama využívá možnost výrazně doplácet evropské podpory z českého rozpočtu. Ptám se proto jednoduše: Co se od roku 2018 změnilo?“ říká Petr Bendl.

Programové prohlášení Babišovy vlády z roku 2018 požadovalo „jasné limity pro národní subvence“, aby nedocházelo k „nekalé soutěži prostřednictvím národních rozpočtů mezi členskými státy“.

Tehdejší rámcová pozice Ministerstva zemědělství zároveň výslovně varovala před „renacionalizací SZP“, tedy před odklonem od společných principů a vznikem národních zemědělských politik. Za rizikové označovala zejména kofinancování přímých plateb z národních rozpočtů a zdůrazňovala, že dlouhodobou prioritou České republiky mají být rovné podmínky zemědělců a potravinářů napříč EU.

Dnes ministr zemědělství Martin Šebestyán požaduje, aby bylo „v maximální možné míře“ ponecháno na členských státech, jak budou podpory cílit. Česká republika požaduje větší flexibilitu například u degresivity a zastropování a odmítá příliš striktní minimální a maximální úroveň podpory na hektar.

„Flexibilita je potřebná tam, kde reagujeme na sucho, rozdílné přírodní podmínky nebo strukturu zemědělství. Něco úplně jiného ale je, když rozdílná pravidla, národní dotace, daňové úlevy a národní doplatky začnou určovat, kolik podpory zemědělec skutečně dostane podle toho, ve kterém státě hospodaří,“ upozorňuje Bendl.

Rozdíly mezi státy mohou dál růst

Konkrétní příklad nabízí mimořádná evropská pomoc zemědělcům. Česká republika má získat přibližně 264 milionů korun z evropské rezervy. Ministerstvo zemědělství k tomu přidává dalších 390 milionů korun z národních zdrojů a deklaruje snahu zvýšit národní financování až na maximální povolenou úroveň 200 %, tedy přibližně na 792 milionů korun.

„Dva zemědělci postižení stejnou krizí tak mohou na jednotném evropském trhu dostat rozdílnou pomoc jen proto, že jeden stát má dost peněz na maximální doplatek a druhý ne. To je přesně mechanismus, před kterým Babišova vláda v roce 2018 sama varovala,“ říká Bendl.

Podle Bendla je navíc krátkozraké předpokládat, že větší národní flexibilita bude výhodná právě pro české zemědělce.

„Jestli sami prosazujeme, aby státy měly větší možnost podporovat své zemědělce z národních zdrojů, nesmíme být překvapeni, až stejnou možnost začnou naplno využívat státy, které si mohou dovolit vydat na podporu zemědělství podstatně více než Česká republika. Pak už těžko můžeme protestovat, že naši zemědělci nemají na společném trhu rovné podmínky. Pravidla, která otevíráme pro sebe, otevíráme i pro ostatní.“

Dalším příkladem jsou národní dotační programy. Česká republika na ně letos vyčlenila 4 miliardy korun. Z toho například 250 milionů korun směřuje do programu podpory zpracování zemědělských produktů a konkurenceschopnosti českého potravinářského průmyslu.

Šebestyán na zářijovém jednání AGRIFISH zároveň otevřel širší využívání fiskálních nástrojů na podporu zemědělců. Ve veřejné debatě podpořil také nezdanění přímých plateb.

„Národní podpory ani daňové nástroje nejsou samy o sobě automaticky špatné. Musíme ale sledovat jejich součet. Daňová úleva, národní dotace, státní garance nebo doplatek k evropské podpoře mohou výrazně změnit skutečnou ekonomickou podporu zemědělce. Čím větší prostor těmto nástrojům dáme, tím více bude konkurenceschopnost evropského zemědělce záviset na tom, jak silný státní rozpočet za ním stojí,“ upozorňuje Bendl.

Podle něj proto nelze jednotlivé návrhy posuzovat izolovaně.

„Pokud současně požadujeme větší národní flexibilitu při rozdělování evropských podpor, větší prostor pro národní dotace, možnost národních doplatků a další fiskální nástroje, musíme se ptát, kde je hranice. Kolik národní flexibility ještě unese Společná zemědělská politika, než se z ní stane 27 národních dotačních politik na jednom společném trhu?“

Vláda navíc své pozice předem dostatečně nezveřejňuje

Bendl upozorňuje také na nedostatečnou transparentnost českých vyjednávacích pozic před jednáními Rady EU.

„Tohle je o to závažnější, že vláda před důležitými jednáními standardně nezveřejňuje podrobnou českou pozici k jednotlivým bodům. O části konkrétních požadavků ministra se poslanci a veřejnost dozvídají až z jeho vystoupení v Bruselu nebo z následné tiskové zprávy ministerstva. Vláda chce více pravomocí pro národní státy, ale současně neposiluje kontrolu toho, jak sama tyto pravomoci hodlá využívat.“

Podle Bendla by proto měla vláda před každým významným jednáním Rady EU zveřejnit veřejnou část české pozice a mandátu k jednotlivým bodům programu a automaticky ji předložit Výboru pro evropské záležitosti i věcně příslušnému sněmovnímu výboru.

„Čím více pravomocí chceme přesunout z evropské úrovně na národní vládu, tím silnější musí být parlamentní kontrola této vlády. Český mandát musí být znám dřív, než ministr odjede do Bruselu – ne až poté, co se vrátí.“

Petr Bendl proto shrnuje svůj postoj třemi principy: Flexibilita ano. Renacionalizace ne. Ze Společné zemědělské politiky nesmíme udělat soutěž 27 státních pokladen.