Jako každý výbuch ničení bez konkrétního cíle má svou zážehovou fázi, svou eskalaci a své uhasínání, tak i malá občanská válka ve Francii (a jinde po západní Evropě) může ještě nějakou dobu pokračovat, ale pomalu se zřejmě bude vyčerpávat a na zimu nejspíš ustane. Pak se v nějaké podobě vrátí zase znovu.

Působivé záběry rabování a ničení nejsou už dávno na evropských, a hlavně francouzských, ulicích něčím novým. A až na notorické popírače evidentní skutečnosti vidíme, že se s tou skvělou Evropou něco neblahého děje – a to už dlouhou dobu, bez známek obratu a náznaku lepší budoucnosti. Materiální škody ale nejsou ve dnech násilí tím hlavním. Mnohem větší rány jsou zasazovány hlouběji: tam, kde se nachází jádro „našeho“, tedy západního, přesvědčení, že „náš způsob života je nejen správný a rozumný, ale i přitažlivý pro jiné, tedy univerzálně platný. Že je možné jej jiným předat, naučit jej, ukázat jim jeho nesrovnatelné přednosti, které jsou ku prospěchu každého člověka, bez ohledu na rasu či náboženství. A že se s těmi lidmi jednou sejdeme v nějaké harmonii ras, kultur a mentalit“.

Vždycky to byla spíše iluze a sebeklam, ale staletí dějin euroamerické civilizace jsou nesena právě touto vírou v oprávněnost své nejprve pastorační a pak civilizační mise. Samozřejmě že to byl koncept také pyšný a netolerantní, který za sebou zanechával také dost krve a násilí. Přesto dlouhou dobu vyzařoval neobyčejně přitažlivou silou, která byla schopna uvést na pochod – symbolický i reálný – miliony lidí, doufajících, že také pro ně existuje místo v nádherných chrámech evropských hodnot. Vždyť jejich stavebním materiálem byla lidská práva, svoboda a důstojnost jednotlivce, rozumný politický systém, kultura, která člověka zušlechťuje i osvobozuje.

Ve středu této stavby bylo kdysi náboženství, víra. Ta zmizela. Byla obětována jiným bohům: individualismu a právu každého na svůj způsob života. Byl za tím dobrý a v nejlepší evropské tradici rozumný důvod, neboť víra měla být tiše přesunuta do soukromí jednotlivce, do jakéhosi jeho privátního zmenšeného chrámku, v němž měla podepírat jiné, veřejnější a praktičtější pilíře. Jenomže místo toho se touto operací v západní civilizaci a v západním člověku objevilo prázdno, vakuum, které do sebe pak strhlo i ostatní pilíře chrámu. Především pak silně narušilo jistotu, že je co bránit. To je vůbec to nejhorší na naší evropské situaci: že asi nikdy nežilo v Evropě tolik lidí, Evropanů, kteří vůbec nevědí, že mohou být na něco svého pyšní a že existují svaté důvody to bránit.

Zavinili si to Evropané sami. Celé generace nejlepších mozků Západu tuto jistotu naleptávaly, ničily a bořily. Měly radost z toho, že se „jejich“ nový člověk vymaňuje z pout nejprve náboženství, pak národa, pak rodiny, pak sebe sama. Výsledkem byl nový člověk bez tradice, bez předsudků k cizím, bez povinností a úcty k předkům. Všechno, čím byl dříve Evropan určen a tvořen, mělo zmizet – a také zmizelo. Zbylo mu prázdno, které měl zaplnit relativismem, tolerancí, požitkářstvím a pobavenou lhostejností, s níž západní člověk sledoval, jak se základy jeho chrámu drolí: mnozí dělali, že je to správné, cítili přitom třeba zajímavé vzrušení.

Dřív se po takových výbuších, jako jsou ty probíhající francouzské, předpokládalo, že se analyticky rozeberou, najdou se příčiny, vyvodí se důsledky. V to už věří málokdo – už proto, že se lidé neshodnou ani na elementární věci, zda jde o spontánní výbuch v něčem i spravedlivého vzteku, nebo o sociální sebevraždu páchanou bez účelu a smyslu. Nebo zda je to součást střetu civilizací, jedna z mnoha forem džihádu, který se přenesl do Evropy a bude tady, dokud jednou nezvítězí. Možná však lze za tím řáděním vidět hlavně pohrdání naším vyprázdněným chrámem, do kterého s chutí hodí zápalnou lahev i vlastní dítě. Nepotřebují ten náš chrám, hnusí se jim. Mají svůj vlastní – a je jim jedno, že nám připadá jako peklo. Tím lépe.