Benjamin Netanjahu v úřadu izraelského premiéra strávil během tří různých období přes šestnáct let. Poprvé se předsedou vlády stal na zhruba tři roky v roce 1996, podruhé v roce 2009, načež vládl dvanáct let v kuse, a zatím naposledy byl zvolen v roce 2022.

V premiérském křesle je historicky nejdéle ze všech izraelských předsedů vlád, ale v nadcházejících volbách 27. října bude bojovat o politické přežití.

Hlasování totiž bude vůbec první od útoku Hamásu na Izrael 7. října 2023, který se stal ústředním tématem izraelské společenské i politické debaty v posledních třech letech a do velké míry zastínil předchozí vnitřní spory včetně:

• snah Netanjahuovy mateřské strany Likud o ovládnutí – jejími slovy reformu – izraelského soudnictví;
• soudního korupčního procesu s premiérem;
• kontroverzních výjimek z povinné vojenské služby pro studenty ješiv (které se kvůli trvajícím bojům opět často probírají)
• a zhoršující se ekonomické reality izraelské střední třídy.

V posledních třech letech se Netanjahu, kterému bude jen pár dní před volbami 77 let, profiluje jako jediný lídr, který dokáže zemi provést několikavrstevnatou krizí, jíž Izrael čelí. Že by na ní sám mohl mít podíl, v politické kampani popírá a opakuje volební recept, který zafungoval už mockrát.

„Netanjahu se nevzdává“, zní oficiální heslo Netanjahuovy strany Likud, která by podle většiny průzkumů veřejného mínění mohla ztratit zhruba třetinu parlamentních křesel.

Jak se mnozí analytici shodují, izraelské volby jsou víc než cokoli jiného jakýmsi referendem o stávajícím lídrovi země, jeho odpovědnosti za bezpečnostní selhání ze 7. října 2023 a o způsobu, jakým vláda reagovala.

Na jakých pilířích Netanjahu staví kampaň?

Benjamin Netanjahu současné války, které Izrael vede hned na několika frontách, často označuje za existenční boj proti Íránu a jeho spojencům, zejména pak Hamásu v Pásmu Gazy, Hizballáhu v Libanonu a Húthíům v Rudém moři a Jemenu.

Jeho hlavní poselství je, že trvalou bezpečnost přinese pouze celkové vojenské vítězství, nikoli diplomatické kompromisy a polovičatá řešení.

Jeho geopolitická vize pro Izrael i celý region je podle něj právě proto tak výjimečná. Kritiku svých politických rozhodnutí a minulých selhání pak rámuje jako snahu o oslabení státu, napomáhání nepříteli a rozbíjení národní jednoty.

Ohrožení Izraele ze strany vnějších nepřátel připomněl tento týden při návštěvě letecké základny Tel Nof, kde prohlásil,, že „existují náznaky, že naši nepřátelé se nás před volbami pokusí napadnout“.

„Nezahrávejte si s námi. Naše dlouhá ruka na vás dosáhne kdekoli a kdykoli,“ varoval, aniž dodal detaily údajné hrozby.

Zahraniční izolace vs. domácí výklad situace

Během Netanjahuovy současné vlády izraelské vztahy s tradičními západními spojenci utrpěly velké škody, a to zejména kvůli válce v Gaze a okupaci, sílícímu osadnickému násilí i vojenským operacím na Západním břehu Jordánu.

Narůstající diplomatickou izolaci může ilustrovat premiérův poslední projev na půdě OSN, při němž přes sto diplomatů a členů delegací ze sálu odešlo.

Někteří delegáti odcházejí ze sálu Valného shromáždění OSN na začátku vystoupení izraelského premiéra Netanjahua. Foto: Loey Felipe, UN Photo

V roce 2024 na Netanjahua vydal zatykač Mezinárodní trestní soud, což ho z pozice lídra země obviněného z válečných zločinů staví po bok lidí, jako je ruský prezident Vladimir Putin a bývalý prezident Súdánu Umar al-Bašír.

Sankce týkající se obchodu s nelegálními izraelskými osadami na Západním břehu nedávno oznámily také Británie, Francie a Kanada. Britský ministr zahraničí Ed Miliband prohlásil, že izraelští „teroristé“ provádějí na Západním břehu s tichou podporou Netanjahuovy vlády „etnické čistky“.

Od začátku války s Íránem, kterou zahájily Spojené státy spolu s Izraelem letos v únoru, ochably vztahy také s Washingtonem. Ačkoli koordinace v regionálních otázkách zůstává těsná, zejména vztah Donalda Trumpa a Benjamina Netanjahua se výrazně proměnil a z veřejných vyznání přátelství a vděku v posledních měsících sešlo.

Americký prezident izraelského premiéra do dalšího možného volebního období veřejným prohlášením doposud nepodpořil, ačkoli ještě v roce 2019 byla Netanjahuova kampaň plná společných úsměvů, potřesení rukou i videí podpory.

Izraelský premiér se zároveň stylizuje coby jediný státník, který se nezalekne tlaku mezinárodních institucí, zahraničních vlád ani právních kroků ze strany mezinárodních soudů. Často pak vyzdvihuje, že jasné ne, vyžadují-li to bezpečnostní zájmy Izraele, umí říct i americkým státníkům, ať už Baracku Obamovi, Joeu Bidenovi, nebo Donaldu Trumpovi.

Za své vlády ale udržuje také strategické vztahy v rámci regionu, což dokládá nedávná koordinace na vysoké úrovni se Spojenými arabskými emiráty, ale i zprávy o tom, že před 7. říjnem 2023 ignoroval explicitní varování z Abú Dhabí i Káhiry o chystaném útoku.

Doma pak kromě svého silného obrazu prosazuje omezení pravomocí izraelského soudnictví, které už v roce 2019 dostalo do ulic statisíce Izraelců. Reformu soudního systému, již zákon po zákonu prosazují zákonodárci z jeho vládní koalice, prezentuje jako nutné vyvážení sil mezi nevolenými soudci a zvolenou vládou.

Současný kabinet do velké míry drží u moci nacionálně-religiózní a ultraortodoxní strany, díky nimž jde také o první izraelskou vládu od roku roku 1988, která úspěšně dokončila své čtyřleté funkční období, a Netanjahu na své krajně pravicové partnery evidentně spoléhá i do budoucna.

I proto klade důraz na koaliční spojenectví, židovskou národní identitu a kritiku opozice v otázce jakékoli spolupráce s arabskými stranami, které se snaží z politického boje vyřadit i soudně. Ani osočování protivníků z možné spolupráce s arabskými stranami není koneckonců pro Netanjahua novinkou. Změnou je využití umělé inteligence k tvorbě fotografií a videí, na nichž své rivaly s arabskými partnery vyobrazuje.

Levice došla?

Své největší rivaly se Netanjahu často snaží vykreslit jako levicově smýšlející a slabé lídry, izraelští i světoví analytici se však shodují na tom, že zásadních rozdílů – zejména v oblasti národní bezpečnosti, na kterou se soustředí nejvíc zahraniční pozornosti – v jejich politických programech existuje jen velmi málo.

Ošemetná je také klasifikace politických stran na pravolevé škále. „Být pro Netanjahua, nebo proti němu je jedna věc; příslušnost k levici, nebo pravici – a to, co tyto pojmy v Izraeli vůbec znamenají – je věc druhá. V těchto volbách jde především o střet pravicového opozičního bloku s blokem podporujícím Netanjahua,“ vysvětlil v podcastu s názvem Bibi or a Wannabibi? novinář Anshel Pfeffer. Podle něj totiž levice v Izraeli už dávno neexistuje.

Jak ale upozorňuje například politická analytička a odbornice na veřejné mínění Dhalia Scheindlin, pohledem samotných Izraelců je to ještě jinak.

„Záleží podle mě na tom, zda vycházíme z našich definic toho, co se považuje za levici, nebo z toho, jak se vnímají samotní Izraelci. A z tohoto druhého hlediska levice stále existuje,” popisuje s tím, že ani po 7. říjnu nikam nezmizela a pohledem sebeidentifikace se vrátila zpět na úroveň před rokem 2023, tedy kolem pětiny voličů.

Jak píše například deník Haarec, opoziční vláda vedená hlavními Netanjahuovými rivaly by mesianistickou a mstivou politiku nahradila pragmatičtější agendou, což by na vedení státu a na to, kdo v jeho čele stojí, mělo bezpochyby významný vliv.

Obranné cíle a vojenské operace, jež dnes stojí v centru evropského přemýšlení nad dalším izraelským směřováním – ať už v případě Západního břehu, Pásma Gazy, Libanonu, Sýrie, nebo Íránu –, by však až na malé výjimky pravděpodobně zůstaly podobné.

Co tedy Netanjahuovi oponenti nabízejí – a kteří to jsou?