„Po mamině se mi začalo stýskat asi za čtrnáct dnů. Pane, co jsem dost probrečel a jaké jsem jí psal dopisy úplně nemožné. Stýskalo se mi dlouho, asi tři měsíce, a mama měla velké starosti. Bylo to ode mě sobecké. Teď už jsem snad zvážněl a již se mi vůbec nestýská, protože jsem si již zvykl,“ psal tehdy dvanáctiletý Zdeněk Ornest ve svém deníku.

Český herec a bratr básníka Jiřího Ortena si deník vedl v židovském sirotčinci v Praze, kam byl jako jedenáctiletý chlapec v roce 1941 umístěn. Spolu se zbytkem otcovy pozůstalosti jej schraňovala jeho dcera Ivana Šebková, která jej nyní, 36 let po otcově smrti, poskytla k vydání. Vyšel v graficky i obsahově pečlivě vypravené knize Mé stíny houpejte, již letos vydala Revolver Revue.

Velkorysé grafické i obsahové zpracování řadí tuto knihu k těm letos nejkrásnějším. Obsahuje bohatý fotografický doprovod, zmíněný dosud nezveřejněný deník i dopisy matce, juvenilní básně, prozaické texty z terezínského časopisu Vedem a mnohé další.

To vše svou konkrétností i tématem vybízí k listování třeba i společně s dětmi a debatě nad podivnými zákruty české a československé historie.

Úvodní stránky ukazují celostránkové fotografie: Zdeňkovu židovskou hvězdu, kterou musel nosit za války, nebo terezínské kupony na příděly jídla. A kontrastně jeho fotografii jako dvouměsíčního šťastného kojence na chlupaté kožešině z března 1929.

Zdeněk byl nejmladším z tří bratrů Ornestových, narozeným po (pozdějším režisérovi) Otovi a (pozdějším básníkovi) Jiřím. Otec Eduard jim zemřel v roce 1936, tedy ve Zdeňkově raném věku. Následoval začátek druhé světové války spojený se vzestupem nacismu a židovskou perzekucí.

Šestadvacetiletý Ota v roce 1939 emigroval do Anglie, Jiří žil v Praze po podnájmech a skryt za pseudonymy si psal deník. Malý Zdeněk nejdříve zůstal nějaký čas v rodné Kutné Hoře s matkou. V době nacistické okupace, kdy byly běžné školy Židům zapovězeny, se na konci roku 1940 dostal tehdy jako jedenáctiletý do židovského sirotčince s internátem v pražské Belgické ulici.

Po matce se mu stýskalo, což vtěloval do svého deníku i dopisů zasílaných do Kutné Hory, pokrytých často řádky rozpitými slzami. Později v obrazové dokumentaci nalézáme další dojemné připomínky vztahu s matkou v jeho dětských přáníčcích a básničkách z Terezína.

I samotné dopisy jsou pak nejen jímavou kronikou dětského stesku, ale už tehdy pronikavé mysli. Na chlapce doléhala také nevlídná protektorátní realita. V srpnu 1941 jeho bratra Jiřího srazila německá sanitka, přičemž následkům podlehl, a v říjnu 1942 byl Zdeněk společně s dalšími dětmi deportován do Terezína, kde zažíval formující období od 13 do 15 let v kolektivu stejně starých chlapců.

„Dětství má tu přednost, že kvete kdekoli, písničky, hry, sny a touhy v rozjitřených smyslech pulsují vytrvale a každé nebezpečí je zmenšováno nevědomím spíš na tajemná dobrodružství,“ napsal o tom později.

„Přišli jsme tam, když nám bylo kolem dvanácti, bylo nás moc. Vrátili jsme se, když nám bylo kolem šestnácti, a bylo nás hodně, hodně málo. Ale komu z nás se tenkrát nezavřely oči, tomu